NA KOLENOU

Zvu Tě do své blízkosti, tak rád jsem s Tebou.

Když v modlitbě poklekáš tajím dech. Vnímám Tvou oddanost, pokoru a úctu se kterou přicházíš. Byť ani slůvkem nepromluvíš a tiše klečíš, Tvůj postoj ke mně hovoří.

Moc dobře vím, že ve světě, ve kterém žiješ se pokleknutí nenosí. Padnout na kolena je znamení prohry, bezmoci a toho, že je dobojováno. Málo kdo se odváží si přiznat konec vlastních sil, také proto je tolik hrdinů s velkými rameny než těch, kteří přiznají své zoufání.

Když padáš na kolena vím, že mi do široka otevíráš bránu ke svému srdci, zpřístupňuješ cestu, kterou můžu vejít dál. Nedej se zmást, pokleknutí před Bohem není potupa ani prohra, ale vítězství nad lidskou cestou, cenou i představou! Sám Tě chci z kolenou povýšit, dotknout se Tě a pozvednout. Na kolenou se zříkáš své slávy a dostáváš tu mou, přeslavně vítěznou.

Stejně jako vznešení a moudří mudrci, kteří přede mnou, byť tak všedně obyčejným dítětem, padli na kolena a klaněli se. Neztratili nic z toho, kým byli, naopak, dostali více, než mi sami přinesli.

Kdo pochopí a s láskou pokleká, víc než co pro Boha ztratil, od Boha dostává.

ŽALM 95,6-8

LUKÁŠ 7,37-38

LUKÁŠ 22,41-42

K DALŠÍMU ČTENÍ: MATOUŠ 2,1-12